Reforma neřeší technická opatření k zadržení vody v krajině

Poslední léta ukazují, že záplavy a povodně budou naši zemi zřejmě postihovat častěji než v minulosti a častěji se také bude mluvit o protipovodňových opatřeních a jejich účinnosti. Odborníci vědí, jak zvýšit schopnost krajiny zadržovat vodu, a je zřejmé, že velmi důležitou roli budou v této věci hrát i samotní zemědělci. Nejen o tom, jak je motivovat k této činnosti, jsme hovořili s prof. Ing. Tomášem Kvítkem, CSc., z katedry krajinného managementu Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Jakým způsobem lze motivovat zemědělce k takovému hospodaření, které bude podporovat udržení vody v krajině, a nacházíte v reformě společné zemědělské politiky EU takové motivační prvky?

Nejúžasnější motivací na tomto světě jsou peníze, pokud pomineme zaujetí pro věc. Je důležité, aby finanční zdroje ze společné zemědělské politiky směřující do programu retence vody v krajině, tedy k tvorbě biologických a k výstavbě technických opatření a jejich údržbě, směřovaly přímo k investorovi, a tím je zemědělec. Tak jako se stará každá obec, město o své cesty, parky, pozemky, osvětlení, sběr odpadu, tak i zemědělec by neměl pouze zajišťovat zemědělskou produkci, ale měl by mít starost i o všechny mimoprodukční funkce zemědělství, tedy i o aktivity související s retenci vody v krajině. Za to by měl dostat zaplaceno.

Je třeba navázat na tradice, kdy majitelé panství a rozsáhlých pozemků (velkostatkáři, šlechtické rody, církve), ale i drobní sedláci sdružení do vodních družstev byli investory vodohospodářských děl, která sloužila k odvodnění, závlahám, k ochraně před povodněmi. To by mohli i nájemci pozemků, ale museli by si zajistit vykoupení půdy, pod kterou by technická opatření byla navržena, a stát by jim na výstavbu a provoz dal finanční prostředky. Současně by však musela být tato konkrétní technická opatření zahrnuta v nástrojích zemědělské politiky. Ale nejsem si jist, zda se nejedná jen o vizi, ideál. Mluvíme-li ale o motivaci, tak si myslím, že by tento systém mohl fungoval, správci, nájemci i majitelé pozemků by si těchto opatření i více vážili, neboť by jim je nikdo nenutil, bylo by to rozhodnutí z vlastní vůle a bylo by i výsledkem jejich práce.

Reforma společné zemědělské politiky EU je schválena, lze očekávat zvýšení stimulace k zapojování podniků do více cílených agro-environmentálních programů prostřednictvím vyšších sazeb za environmentální služby. Obsahem daných opatření je mimo jiné pěstování meziplodin, ošetřování travních porostů, ekologické a integrované zemědělství, biopásy na orné půdě, podpora hospodaření v méně příznivých podmínkách, přímé platby na přežvýkavce, rozlivy, podpora a urychlení pozemkových úprav, zatravňování zemědělské půdy, odbahnění rybníků. Tato opatření jsou motivační, ale ve větší míře neřeší (kromě  pozemkových úprav a rozlivů) technická opatření pro zachycení vyšších srážkových úhrnů.

Závažným problémem je způsob implementace, který se opírá převážně o plošné podpory. Takže mnoho finančních zdrojů bude vyčerpáno nesprávně a budou mít výrazně menší účinnost.

 

Čím je v rámci Evropy naše krajina specifická a jak by měla vypadat omezení či jiná opatření za strany státu, která by podporovala ochranu půdy a retenční schopnost krajiny?

Česká republika je specifická v rámci střední Evropy svou polohou, svým reliéfem, většina vody z našeho území odtéká. Naši vodohospodáři si uvědomují a již dříve uvědomovali tuto situaci, a proto postavili mnoho přehrad, rybníků, malých i velkých vodních nádrží, čímž zvýšili akumulaci vody v povodí, tedy dlouhodobé zadržení vody, mimo jiné pro potřeby zásobování obyvatelstva pitnou vodou, pro energetiku, pro zásobování průmyslu, závlahy, na zlepšení průtoků v tocích v období sucha, chov ryb i rekreaci. Tato technická opatření na tocích mají určitou retenční kapacitu, ale při extrémních srážkách jim musí pomoci technická retenční opatření na zemědělské a lesní půdě, která mají vysokou účinnost krátkodobého  zadržení vody. A ty v krajině ve velké míře chybí.

Omezení zemědělců pomocí direktiv je již tolik a často málo účinných, že si ani netroufnu navrhovat jiná. Důležité by bylo, aby zemědělec byl investorem technických opatření na zemědělské půdě a především dostal, ve veřejném zájmu, na tato opatření prostředky od státu a z Evropské unie. Když analyzuji opatření v rámci zemědělské politiky, tak právě tato technická opatření (záchytné průlehy, záchytné příkopy, terasy, mokřady) v zemědělské politice prakticky chybí a přitom zemědělci by tato jednoduchá opatření jistě uměli postavit a starat se o ně, uměli by vykoupit půdu od vlastníků pozemků, se kterými mají smluvní vztahy. To by byl zásadní průlom ve směru urychlení výstavby retenčních opatření v krajině. Pak by převážná část většiny omezení a direktiv k ochraně jakosti vody, ochraně půdy před erozí a před povodněmi byla naplněna a ztratila by tak svou regulační nebo omezující funkci. Prostě by vyšuměla a nedocházelo by k ohromným povodňovým škodám. A zemědělec by se cíleně staral o produkci a tvorbu krajinu.

 

Co je podle vašeho názoru možné udělat pro ochranu půdního fondu a zadržení vody v krajině již dnes za současného stavu tuzemského zemědělství.

To je těžká otázka, teoreticky úplně všechno, prakticky je třeba dát zemědělcům na agro-environmentální projekty finance. Motivace zemědělců je obecně malá, ale nedivím se jim, reagují vždy na finanční toky a příležitosti, které jim dává zemědělská politika. Právní předpisy (zákon o vodách, zákon o ochraně zemědělského půdního fondu, stavební zákon, politika územního rozvoje ČR, lesní zákon) jsou obecně zformulovány dobře, nicméně některé detaily po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku bude nutno doladit. Nejsem si však jistý, jak má vlastník například dvacetiarového pozemku, který má v pronájmu, v rámci půdního bloku vykonávat všechna opatření k ochraně půdy, vody, která  mu ukládají platné právní předpisy a zákony.

Evropská unie také neví, jak do problému ochrany před povodněmi, erozí, jakostí vody účinně vstoupit, což vyplývá z řady direktiv, které již byly zavedeny a často nemají potřebný efekt. Velká vodní díla řeší situaci částečně, dnes se však ukazuje, že i protipovodňové zábrany podél vodních toků umí mnoho, ale ne všechno a prakticky přesouvají problém se zachycením vod do dolních částí povodí, a to i s mezinárodními důsledky.

Co konstatovat závěrem? Podle ministerstva zemědělství dosáhly povodňové škody za období let 1997 až 2013 celkové částky 190,7 miliardy korun. Z odhadů červnové povodně roku 2013 jsou škody vyčísleny na částku 3,28 miliardy korun. Rozsahem těchto škod snad ani nejde zřetelněji doložit nutnost přijmutí opravdu účinných, rychlých a razantních protipovodňových opatření. A že se nebude jednat o levnou záležitost, vyplývá z propočtů kolektivu pod vedením prof. Skleničky z Fakulty životního prostředí ČZU, který odhaduje náklady na protipovodňová a protierozní opatření na zemědělském půdním fondu na úrovni dvou set miliard korun. Podle mého názoru se však resort zemědělství nemůže obejít bez podpory dalších ministerstev a finančních prostředků z veřejných zdrojů a ze zdrojů Evropské unie.*

 

 

 

 

 

Komentáře ke článku 1

  • Václav Vojtěch

    Tomáši, konečně někdo rozumný hovoří do dlouho konzervovaného problému, který se měl řešit již v sedmdesátých létech, kdy tento problém z největší části vznikl.
    Jenom bych měl k tomu něklik malých poznámek:
    Joko zemědělci máme jedinou šanci v konkurenci s ostatními státy EU, protože karky jsou již dávno rozdány a my jsme poněkud tlačeni ke zbytečné konzumaci a nákupu zahraničních produktů, které jsem si dříve chovali a pěstovali doma.
    Šanci máme v tom, že naše původně překrásná země by mohla nabýt opět své krásy, avšak za nezbytné pomoci zemědělců, lesníků , rybníkářů a vodohospodářů. Což znamená do jisté míry, avšak jinak organizováno, návrat ke „klasickému“ zemědělství, lesnictví atd. To byla do značné míry vize Pepíka Vavrouška. To znamená návrat ke staré organizaci statků, lesů a rybníků, návrat k menším celkům, což je i z hlediska organizačního, fytopatologického, veterinárního, ale i ekonomického mnohem snáze řešitelné a výhodnější.
    U všech jmenovaných odvětví vzniklo po „reorganizaci“ zvláště sedmdesátých let , kdy vznikly tyto nesmyslné ohromné kolosy po vzoru SSSR, mnoho zbytečných funkcí, jejichž držitelé nemohli znát svůj přidělený objekt, což je v těchto disciplinách nezbytný předpoklad pro úspěšné plnění úkolů, odpovídajících funkci.
    Reorganizace způsobila, že nikdo osobně nezodpovídal za nic, což proplulo jako neblahé dědictví i do současné doby. Navíc se jednotlivá odvětví v rámci jednoho podniku vlivem oné reorganizace začala k sobě chovat jako konkurenční podnik, což je, jak je známo, u multidisciplinárních přírodních podnikání, navzájem úzce propojených, pustý nesmysl.
    NA příklad živočišná a rostlinná výroba v rámci jednoho podniku, pěstebnina a těžařina u lesů, o myslivosti ani nemluvě, totéž změna staletí ověřené organizace rybníkářství, podbna lesnictví. Neadresná zodpovědnost nikdy v rámci lidského snažení nemůže sklízet kvalitní ovoce.
    Velmi důležité a nezbytné je přehodnotit současný nesmyslný zákon o půdě a odpadech. Víme, jak je cenný půdní fond, jak dlouho vzniká složitý ekosystém půda a jak s ní bylo a je dosud nakládáno. Je nezbytné, aby mohla být erozí smytá půda do toků a nádrží, většinou obohacená chybějící organickou složkou, navrácena zpět na zemědělské a lesní plochy, aniž by byla, jak současný zákon káže, obtížným „Z“ odpadem. Je pravda, že vlivem špatného hospodaření jak s půdou, tak i s odpadní vodou, jsou povodí mnohých nádrží znečištěné, ale zdaleka ne tolik, jak káže onen vodní zákon.
    Po důkladném terénním průzkumu a vyhodnocení vzorků bahna je v mnohých případech zdravé jak pro tok či nádrž, tak pro půdu jak zemědělskou, tak ledsní, návrat půdních částic zpět.
    Navrhuje se stále nová a nová výstavba nádrží různého typu. Ale pokud zůstane současná péče o tyto nádrže, tak vznikne další množství zabahněných eu nebo polytrofních nádrží, které budou mít i neblahý vliv na kvalitu dnes již mnohdy těžce upravitelné vody.
    Navíc, kdyby byly současné toky a nádrže patřičně odbahněny, vznikne tak přímo nevídaný retenční prostor. jenže každá umělá nádrž či tok jsou velice labilní citlivé ekosystémy, mající tendenci k nábtaru do původního stavu – mokřadního ekosystému. Staří rybníkáři to znali, proto byly rybníky pravidelně letněny, zimovány a po utčitém cyklu i odbahněny. Ovšem odbahněny citlivě, s ponecháním vrstvičky aktivního bahna pro rozvoj primární produkce a ne jako současný způsob – stavební metodou těžkými stroji, bagrující cenné bahno až na mrtvé podloží.
    Je tedy mnoho práce, ale začít se musí s pořádnou legislativou a ne zákonnými zmetky.
    TAkže Tomáši, pár slov, když budeš mít chvíli a zájem, probereme to u piva. Václav

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *